Bosé nohy zavedly Radúze Máchu do Rožnova

Bosé nohy v parku ve Společenském domě. Trocha nervozity, ale publikum fandilo. Foto: Pavel Švarc

Komedie o tom, jak je důležité procházet se bosýma nohama v parku, když chceme s tím druhým projít celým životem, byla ve čtvrtek 13. dubna ve Společenském domě pro rodáka z Rožnova pod Radhoštěm šedesátou reprízou. Přesto byla pro něj výjimečná. Před domácím publikem měl trému.

Žijete a pracujete v Praze, jak často se vracíte do Rožnova?

Přál bych si, aby to bylo mnohem častěji, ale bohužel přijedu domů na Valašsko jen párkrát do roka. Teď hrávám někdy i dvacet představení za měsíc, takže volného času na cestování mi moc nezbývá. Loni jsem tu strávil o letních prázdninách čtrnáct dní, potom ještě pár dnů o Vánocích, no a teď jsem se tu dostal na dva dny díky představení. A přijedeme zpět zase až někdy v létě. Častěji jezdí rodina za námi do Prahy, když mám nějakou novou premiéru a nebo jen tak na víkend za kulturou.

Na co si v Rožnově vždy najdete čas?

No teď, když máme malou Matyldu, tak projezdíme s kočárem vždy křížem krážem místní park. V létě nesmí samozřejmě chybět návštěva Valašského muzea v přírodě. Ale většinu času strávím v Rožnově s rodinou a nejraději si jen tak povídáme na zahradě u krbu se sklenkou vína. Samozřejmě rád taky zajdu na pivko s kamarády ze školy nebo z hokeje.

Je něco, co vám v metropoli schází? V čem je pro vás malé město pod Radhoštěm jedinečné?

Především mi schází rodina. Taky příroda a určitá pohoda a klid maloměsta. Praha je dost uspěchaná, hektická, všichni se neustále za něčím ženeme, ale pořádně nic nestíháme. Rožnov je pro mě jedinečný tím, že jsem tu do svých patnácti let vyrůstal, takže to pro mě bude vždycky domov a to nejoblíbenější město na světě. Je tu fakt krásně, kdyby tu bylo divadlo s činoherním a baletním souborem a my bychom se v něm s manželkou uživili, hned prcháme z Prahy zpátky.

Přijel jste s představením Bosé nohy v parku, jací jsou místní diváci? Liší se nějak? Je znát, že hrajete před domácím publikem? Cítíte tu energii?

Troufám si říct, že představení bylo, co se týče odezvy publika, naprosto skvělé. Už od samého začátku jsem cítil, že nám publikum fandí, ta energie byla fakt úžasná. Lidi se přišli pobavit a my pro ně moc rádi hráli. Veronika Freimanová o přestávce v šatně prohlásila: Tví Rožnované nám rozumějí. Někdy se totiž stane, že se publikum takzvaně chytne až po první třetině. Ale tady si to, tedy alespoň jsem to tak cítil, užívali od začátku. Měl jsem tam taky spoustu známých, takže jsem byl před začátkem mírně nervózní, což už se mi u tohoto představení nestává, vždyť mám za sebou už šedesát repríz. Ale při vstupu na jeviště nervozita opadla a já si celý večer upřímně náramně užil.

V čem vás mohou fanoušci v současnosti vidět? A co připravujete?

Hrajii pátou sezónu v Národním divadle, tam mě můžou diváci vidět například v Manon Lescaut, Třech sestrách, Spalovači Mrtvol, Krvavé Svatbě nebo Modrém ptákovi. Příští sezónu mě tam čekají dvě nové premiéry. Mimo domovskou scénu jezdím s představením Bosé nohy v parku a v létě hraji v rámci Shakespearovských slavností v představení Mnoho povyku pro nic. Na podzim mě čeká menší natáčení v televizi, no a ostatní je ve hvězdách.

Jaké role máte za sebou a na které nejraději vzpomínáte?

Popravdě už jich bylo docela dost, asi si na všechny ani nevzpomenu, ale nejraději vzpomínám na úplně první zkoušení v Národním divadle, představení Konec Masopustu, kde jsem hrál Rafaela v režii J. A. Pitinského. bylo to první setkání s tím úžasným, nádherným prostorem historické budovy. První setkání s výbornými herci, které jsem od dětství obdivoval. První premiéra v Praze a začátek prvního angažmá.

Kdo vás nasměroval k herectví, kdy jste v sobě objevil tu touhu a jak vzpomínáte na rožnovskou základní uměleckou školu?

Za vše vděčím jedné úžasné osobě, Lojzičce Němcové, která mě učila v dramaťáku v místní Zušce. Je to opravdu výborná učitelka a člověk, který způsobil to, že spousta jejích žáků se dnes opravdu živí tím, co si v mládí vysnili a co je baví. Teď před představením v Rožnově za mnou přišla, nejméně tři roky jsme se neviděli, dala mi růži a chvíli jsme si povídali. Byl jsem nesmírně dojatý, že ji opět vidím, je fakt skvělá. Vzpomněl jsem si na všechny ty představení v místním kině, hraní a recitování na divadelních přehlídkách a společné letní tábory. Byly to krásné roky.

Zrazovali vás od herectví rodiče? Nechtěla z vás mít maminka učitele?

Ze začátku určitě ano, nechtěli mě na konzervatoř vůbec pustit, musel jsem si to doma prosadit a vysvětlit, proč to chci dělat a že to pro mne opravdu hodně znamená. Nevím, co ze mě chtěli mít, ale herce určitě v žádném případě! No a teď jsou z nich mí nejvěrnější diváci.

NAPIŠTE KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here