Migrace je pro mě velké téma, říká Marek Šindelka

Městská knihovna pořádá besedu se spisovateli několikrát do roka. V únoru si se čtenáři přijel popovídat Marek Šindelka, autor básnické sbírky Strychnin a jiné básně a prozaických děl Chyba, Zůstaňte s námi a Mapa Anny.

Znáte Rožnov, nebo jste tady poprvé?

Byl jsem tu jako malý kluk s mámou a bráchou. Vyrůstal jsem totiž ve Frýdku – Místku, kde žije dosud velká část mé rodiny. Pamatuji si, že jsme si tenkrát udělali výlet na Radhošť. Z té návštěvy mi zbyla jen mlhavá vzpomínka. Beskydy ale znám dobře. K tomuto regionu mám blízký vztah, je to moje dětství. Stejně jako Ostravsko a Karvinsko, kde mám rodinu zase z tátovy strany. Jezdili jsme tam vlakem za babičkou a já měl strašně rád haldy hlušiny a jezera kalu, kolem kterých vlak projížděl. Přišlo mi to jako z pohádky, taková měsíční krajina.

Jste přirovnáván k Janu Balabánovi, stejně jako on máte rád povídkový žánr a píšete úsporným stylem. Těší vás to srovnání, nebo je tomu právě naopak?

Jestli mě někdo přirovnává k Balabánovi, je to pro mě pocta. Jana Balabána si ohromně vážím. Dokázal, že na velkou literaturu není potřeba velká plocha textu. Nicméně myslím, že každý s povídkou pracujeme trochu jinak. Je pravda, že název mé předposlední knihy Zůstaňte s námi je hodně balabánovský. To je ale náhoda. Ten název jsem vybral podle televizního sloganu, který denně opakovali moderátoři jisté televize. Jedna povídka z té knihy je totiž o hlasateli, který vládne jazykem, je schopný, charismatický, společensky oblíbený, ale pod povrchem je úplně prázdný. Slogan „zůstaňte s námi“ jej dokonale vystihuje. Ten člověk se vlastně strašně bojí lidí, a zároveň je fanaticky potřebuje k tomu, aby zahlédl sám sebe, aby se dokázal definovat. Přijde mi to pro tuhle dobu příznačné.

Zvolil jste si povídkový žánr, který nakladatelé nevydávají rádi, neboť se prý špatně prodává. Četla jsem v jednom rozhovoru, že nevidíte žádné velké téma. Proto píšete povídky?

Byl to trochu provokativní výrok, na který spousta lidí reagovala až hystericky, ale jsem rád, že to zvedlo nějaké vášně. Já mám prostě pocit, že nejtypičtější znak světa, v němž teď žijeme, je to, že nemá žádnou ústřední dějovou linii. Ať se snažím sebevíc, nevidím žádného univerzálního ducha doby, žádnou jasnou definici současnosti, na které by se všichni shodli. Každý si vytváří o realitě vlastní obraz. Mám pocit, že se život rozpadl do strašného množství střepů, že se rozevřel do jakéhosi vějíře. Najednou si může člověk zvolit z tisícovky možností, může se rozhodnout, že bude hudebník, právník, svatý muž nebo co já vím, ale paradoxně jako by tahle totální svoboda vytvářela na lidi zvláštní tlak. Nejsou schopní se v té nabídce zorientovat. Doba velkých ideálů je dávno pryč. Už dávno nežijeme romány, spíš takové drobné privátní povídky. Když jsem se rozhodl, že budu psát o současnosti, došlo mi, že žánr povídky k ní prostě perfektně přiléhá.

Myslíte si, že absence sjednocujícího prvku, velkého tématu je důvodem, proč si mnoho mladých autorů volí dějinné tragické události?

Rozhodně. Protože to, co bylo, je jistota. Tahle doba bude taky jednou vypadat jednoduše, protože dějiny jsou vždy redukce. Po bitvě už je každý generál. Dnes všichni dobře vědí, že nacisti byli zlí. Ale když si přečtete Mefista, což je román, v němž Klaus Mann popsal nástup Hitlera k moci dodnes nepřekonatelným způsobem, tak tam jasně vidíte tu nejednoznačnost. Nastupující zlo tehdy vnímalo jen několik málo lidí. Většinová společnost se na něm tiše podílela, buď svou nevědomostí, nebo pasivitou. Dějiny jsou jako odtučňovací kúra minulosti, realitu určité doby vždy oholí na kost. Na srozumitelnou linii, která vede k současnosti, na příběh, který se zpětně jeví téměř osudově, tak, že to nemohlo dopadnout jinak. Jenže ono to vždy mohlo dopadnout tisíci způsoby. O přítomnosti se uvažuje mnohem hůř. Chybí orientační body. Je mnohem těžší rozlišit, co je dobro a co zlo. Tyhle kategorie jsou jasné vždy až ex post.

Taky asi záleží na úhlu pohledu…

Určitě. Záleží na tom, kdo dějiny píše, kdo vzpomíná, čí příběh se vypráví. Já jsem ve své poslední knize Mapa Anny řešil, co to příběh vlastně je. Historie je velký příběh. Ale i život každého člověka je příběh. Takže jsme zajatci příběhů, a všechno bychom chtěli mít vypointované a velkolepé. Nejen historické události, ale i své životy. A pokud se nám to z nějakého důvodu nedaří, tak si to vymyslíme. Tohle téma mě zajímá a baví. Psát další historický román by pro mě byla ztráta času, protože je to už hotová věc. Kdežto současnost je chůze po nezajištěné cestě.

Máte teď něco rozpracovaného?

Ano. Sice nerad mluvím o věcech, na kterých zrovna pracuju, ale můžu říct, že to bude kniha o běžencích, kteří přicházejí do Evropy. Skrze jejich pohled bude nahlíženo na tento svět. Na Evropu, která je z jejich pohledu velmi zvláštním chladným až nepřátelským místem. Celá ta debata kolem migrační vlny se mě hodně dotkla. Tohle je pro mě něco, o čem je třeba psát. O tom, jak jsou lidi v Evropě dodnes ve velkém ochotni ke zlu a nenávisti. Jak snadno jsme manipulovatelní skrz média a laciné fráze populistických politiků. Jak lakomí a ustrašení jsme ve všem tom svém blahobytu. Protože my nejsme nic jiného, než zhýčkaná smetánka téhle planety, máme každý den co jíst, můžeme se koupat v pitné vodě, to jsou věci, o kterých si miliony lidí na tomhle světě můžou nechat jen zdát. Mluvili jsme o druhé světové válce. Dnes nám připadá šílené, že mohl někdo napáchat taková zvěrstva. Jenže ono se nezměnilo vůbec nic. Nepoučili jsme se. Znovu se pokoušíme démonizovat nějakou skupinu lidí, přenést na ni naše strachy a především problémy.  Tohle udělal Hitler s Židy. Omezil jim lidství. Řekl, že to jsou lidé nižší kategorie. No, a když na to ostatní přistoupili, nebylo už tak těžké začít s nimi podle toho nakládat. Toho se bojím a za to se stydím, že jsme klesli k takovým věcem. Můžeme se bát, ale měli bychom i myslet. A proboha aspoň trochu soucítit s druhými.