Cyklista Božák po Americe přemýšlí nad Irskem
Cyklista Božák po Americe přemýšlí nad Irskem
Cyklistický ultramaratonec Svatopluk Božák z Rožnova pod Radhoštěm v červnu podruhé v kariéře úspěšně zdolal nejtěžší cyklistický závod na světě – Race across America (RAAM). Bezmála 5 000 kilometrů dlouhý závod ze západu na východ Spojených států amerických ukončil Svaťa Božák ve skvělém čase 10 dní, 23 hodin a 22 minut a dal si tak stylový dárek ke svým 40. narozeninám, které oslavil přímo na trati.
S odstupem hodnotí svůj druhý RAAM v životě (ten první jel v roce 2012) jako ten těžší. „Kvůli všem komplikacím s počasím včetně tropické bouře Cindy to letos bylo o něco extrémnější. Dokazuje to i fakt, že v mé kategorii do 50 let dojelo do cíle jen deset borců ze šestnácti,“ ohlíží se zpátky za extrémním závodem Svatopluk Božák, jenž v polovině června přímo na trati oslavil své 40. narozeniny.
S mírným odstupem a s chladnou hlavou – jaký byl RAAM 2017? Jaký byl nejtěžší moment?
Jeden konkrétní moment asi nejde určit. Spíše to byla taková dlouhodobá konstantní zátěž s proměnlivými problémy, které se řešily operativně ve spolupráci s teamem samozřejmě.
Byly v závodě momenty, kdy jste byl blízko odstoupení?
Nenapadlo mě to ani jednou. Na závod jsem se připravoval pět let, tolik jsem tomu obětoval, takže nic takového. Neexistuje, prostě bych to nevzdal.
Jak jste vnímal podporu fanoušků, protože byla skutečně obrovská, a to nejen na sociálních sítích …
Podpora byla skutečně veliká, ze všech stran. Bylo to super a moc mi to pomáhalo. Dopomohly k tomu dle mě dvě hlavní věci. Za prvé samotná akce Race across America a za druhé skvělé fotky a videa od Ivo Dvořáka. Naše foto a video výstupy na sociálních sítích sklidily velký úspěch a hlavně vtrhly fanoušky do děje. Tyto věci dělají hodně a moc nám pomohly.
Asi se to hodnotí těžko, ale který RAAM si ceníte více?
Oba byly specifické, těžké. Ovšem co do náročnosti byl letošní o něco těžší. Proto si jej nyní vážím trochu více. Vylepšil jsem si časový průměr i pozici ze šestého na páté místo ve své kategorii. Kvůli všem komplikacím s počasím včetně tropické bouře Cindy to letos bylo o něco extrémnější. Dokazuje to i fakt, že v mé kategorii do 50 let dojelo do cíle jen deset borců ze šestnácti.
Jaké cíle může sportovec mít poté, co zdolá již podruhé RAAM? Je vůbec v ultracyclingu něco více?
Přiznám se, že mám jednu touhu, kterou je závod kolem Irska – Race around Ireland. Svojí délkou se podobá závodu kolem Rakouska, který jsem jel a který má cca. 2 200 kilometrů. Irský závod však má svá velká specifika, a to nejenm to, že se jede vlevo (smích). Jsou to hlavně místy až 30% stoupání, na kterých musíte takzvaně šněrovat silnici od patníka k patníku, případně se to hodně chodí i pěšky (smích). Kvůli tomu mě Irsko láká, navíc by to byla další země, ve které bych zvládnul ultramaraton.
Co Vás nejvíce podporovalo na cestě? Co byla taková jistota?
V každém případě žena Lenka a dcera Karolína a celý náš team, na který bylo 100% spolehnutí. To samozřejmě platí o všech závodech. Vždycky říkám, že ze stoprocentního výkon u je 30 procent hlava, 30 procent tělo a 40 procent team.
Nejhorší moment RAAM 2017 – co Vás napadne jako první?
Velmi těžké to bylo ve vysokých horách. Když jsem relativně v klidu vyjel na nejvyšší bod závodu, Wolf Creek (cca. 3200 m.n.m.), následoval krátce poté o něco nižší, „jen“ asi 3 000 metrů vysoký vrchol Chuchara. Tam na mě dopadla obrovská krize, měl jsem velké problémy s řídkým vzduchem, lapal jsem po dechu a tam to bylo fakt hodně těžké! Jinak to byla ještě kritická situace těsně před startem závodu, kdy jsme kvůli neserióznosti našeho amerického partnera vyfasovali týmové auto v katastrofálním stavu a museli jsme na poslední chvíli všechno hasit a měnit. Moc nám pomohla jedna rožnovská firma, od které jsme měli do deseti hodin na účtu potřebný obnos peněz, díky kterému jsme mohli do závodu nastoupit a poté ho také dojet do cíle! Za to patří velký dík.
Nejzajímavější moment závodu?
Asi kontrola č. 37. Když jsem projížděl malým městečkem, běžel se mnou chvíli americký fanoušek s českou vlajkou. Po chvíli vyšlo najevo, že ve městě bydlí paní s českými předky Kristy Hudecek. Měl jsem tam dokonce i interview do místní televize a celkově to byl pěkný zážitek. Obecně musím říct, že jsme měli hodně zážitků a případů, kdy naše auto vyzbrojené týmovými polepy zastavovali Češi a přáli nám štěstí. To nám také moc pomáhalo.
Jak se Vám líbilo vaše slavnostní přivítání a gratulace od vedení radnice v parku u Hudebního altánu v rámci oslav 750 let města?
Bylo to super, jsem rád, že se taková akce uskutečnila. Dostal jsem dárky, také jsem nějaké rozdal a hlavně jsem rád, že jsem se mohl potkat s fanoušky a hlavně spoustou Rožnovanů.
Máte nějaký vzkaz pro fanoušky, sponzory, partnery?
Všem bych chtěl moc poděkovat za přízeň i podporu před, při i po závodě. Dík patří fanouškům i sponzorům, kteří byli všichni z našeho města či regionu, o to více si toho cením.
